ČESKOU VERZI ČTĚTE NÍŽE
I did not come to Namibia to study German colonialism per se. Quite to the contrary, the main focus of my research is assessing the impact of German sources of capital on the Namibian economy. In other words, I am looking into whether German development aid (capital provided by the German government) is more effective than German foreign direct investment (capital provided by private companies). There is a number of ways to measure this, from assessing the impact on Namibia’s GDP to looking into mutual trade, etc. However, I soon found it impossible to ignore the history that is associated with the German-Namibian relationship.
Namibia was a German colony between 1884 and 1919. The Germans initially entered into a number of protection treaties with local chiefs but eventually wanted more control which, naturally, led to conflicts. The most tragic evidence of this is the Herero and Namaqua genocide during which about 100 000 Namibians lost their lives. Many scholars see the concentration camps that were erected in Namibia as a blueprint for what later happened in Europe. Soon after my arrival in Namibia, I continued to learn about German colonialism and its legacies. For instance, I failed to locate a statue of a German colonial soldier shortly after my arrival in Windhoek, the capital. It turned out that the statue was recently removed and a new national monument was put in its place. There is no doubt that different views on the statue’s removal exist. The Allgemeine Zeitung, a local German paper, regularly advertises a book that takes the reader through the history of this Reiterdenkmal. I have not read the book but let me say that the cover makes no effort to try to conceal its nostalgic take on the issue. Long before I arrived in the country, I had been hearing about a wave of towns and regions that have been renamed to rid them of their German names. Why is this all relevant? German tourists and investment provide a major boost to the Namibian economy and it is likely that the dynamics that I believe are illustrated by the aforementioned cases can have an economic impact, too.
A prominent case I have been following for about two years now is that of the town of Lüderitz, a major port on the Atlantic coast. As the name suggests, the town was established by a German trader – Adolf Lüderitz – in 1883. There was an attempt to rename the town to !Nami#Nus, a Nama tribe name that makes use of click sounds. The difference in the case of Lüderitz is that its people have stood up to the proposed name change. This has sparked a conflict that may yet end up in courts. Importantly, one does not have to search for too long to read about what I call the “ethnic conflict narrative.” This is the notion that conflicts, especially in Africa, are not only better understood when we take ethnicity into account but that, in fact, ethnicity in itself is the cause of conflict. In the case of Lüderitz, this narrative would look something like this: ethnic Germans (or whites in general) want to retain the old name while black Namibians, especially those from the Nama tribe (!Nami#Nus is a Nama name and the Nama tribe has traditionally inhabited the region) demand change. Scholars have been questioning this notion for some time. For example, Ohio State University’s John Mueller showed in his seminal article The Banality of “Ethnic War” that the notion that people kill each other simply because they are from different ethnic groups makes little sense. What is more likely, and this conforms to my own view, is that people need to organize themselves to fight for their political and economic interests and ethnicity often comes in as a simple way to introduce the “us versus them” narrative. However, the underlying issues are political and economic, not ethnic.
I decided to research the case of Lüderitz to get a better understanding of the situation and the legacy of German colonialism in Namibia. Disclaimer: this article is intended as a post on my blog and it does not harbour the ambitions of an academic piece. Such article is in the making and I am trying to have it published in an American journal. It will adhere to all of the customary rules of citation, data reporting, etc. I do, however, reserve the right to the results of my research, however brief their presentation here may be.
The initial move was made by the government. President Hifikepunye Pohamba announced on August 8th, 2013 that he accepted the Delimitation Commission’s recommendation to rename Lüderitz to !Nami#Nus. Despite the government’s subsequent attempts to spin the original message, it seemed that this decision was intended to include both the constituency and the town of Lüderitz. Evidently, the government was not prepared for the uproar this announcement would cause. Soon after the announcement, the inhabitants of Lüderitz, calling themselves Buchters according to the German term Lüderitzbucht, organized in opposition to the president’s announcement. Facing such a fierce reaction, the government responded in two ways, the combination of which suggests that renaming of both the town and the constituency of Lüderitz may have been the initial plan. Firstly, the president and his staff began to argue that the name change only pertained to the constituency and never was meant to affect the town itself. Secondly, high-ranking government officials developed a new narrative justifying such change, pointing to the need to rid the country of its colonial legacy.
After this, the issue went largely quiet and did not resurface until February 2015 when a new wave of newspaper articles announced that the town council was to vote on the new name. This vote did not take place because some of the town council members chose to boycott the meeting. I decided to structure my research in the following way. First, I wanted to know what people on the ground stand for in order to shed some light on the ethnic conflict narrative. Second, I wanted to know who is behind the initiative to rename Lüderitz.
In April 2015, I drove through the Namib desert just as the sun was slowly disappearing in the Atlantic in order to conduct semi-structured interviews in Lüderitz. I interviewed 52 residents of the town and I stratified my sample based on race, age, and gender. Firstly, I let the respondents identify themselves based on the mentioned criteria and I also asked them for how long they have lived in Lüderitz. After that, I followed by asking whether they are in favor or opposition of the name change and why. Subsequently, I asked them to tell me why they think that some people hold the opposite opinion in order to enquire about their perception of the other group. Lastly, I was interested in the respondents’ opinions of Lüderitz’s and Namibia’s development in the last 25 years (since Namibia’s independence). The interviews were led either in English, Namibia’s official language, or Afrikaans, a widely spoken language in southern Namibia.
The results were quite telling. 81 % of the respondents were in favor of keeping the name Lüderitz and this result held even when I paid attention to race. Specifically, 78% of non-white respondents preferred the current name. 100% of white respondents held the same opinion. Overall, 66% of respondents thought that there has been positive development in Lüderitz since independence. Among non-white respondents, this figure amounted to 62.5% and 72.7% whites thought that Lüderitz has been on the right track. Among those respondents that thought Lüderitz has been on the wrong track since independence, only 23.5% supported renaming of the town. Lastly, whether or not the respondents thought that Namibia as a country has been on the right track since independence seemed to have little impact on their view of the name change dispute. 81.8% of white respondents thought that Namibia has been on the right track and 82.5% of non-whites shared this view. Of those who thought that Namibia’s development has been positive in the last 25 years, 81% wanted to retain the name Lüderitz. In the 12.5% of cases where respondents thought Namibia has been on the wrong track, still only 16.7% thought renaming Lüderitz was the way to go.
These results, together with the open-ended answers I gathered during the semi-structured part of the interviews, spoke with clarity. A racial divide on the issue was not corroborated. Even though it is true that white respondents wanted to keep the current name practically unanimously, a decisive majority of non-white respondents expressed the same preference. Furthermore, there were no clear links between the respondents’ views of Lüderitz’s and Namibia’s development since independence and the respondents’ opinion of the name change. In fact, the people of Lüderitz seem to think that the town and especially the country have been on the right track regardless of their race, age, or gender. I also ran a regression analysis on the results to find out that race carried about as much importance as gender when it came to the respondents’ opinion of the name change – relatively little. The length of residence in Lüderitz, too, seemed to carry relatively little importance and it appeared that even respondents who have lived in the town for as short a period of time as 6 months still preferred to keep the current name.
It became relatively clear that what everybody was upset about was the “process.” The respondents I spoke with did not understand why the name change should be effected now and worried about the costs of such an action. When asked who the proponents or the name change are, most respondents were not sure, yet a number of them mentioned that it may be the Nama tribe that demands that Lüderitz be renamed. To make sure that no important variable escapes, I also recorded the respondents’ tribal affiliation in addition to identifying their race. Even though my sample was too small to yield clear results in this respect, no apparent patterns rooted in tribal affiliation emerged. The 19% of respondents that preferred changing the name to !Nami#Nus often mentioned history as their reason for demanding the change. In their view, Namibia is now independent, and it is thus time to give Namibian towns Namibian names.
After conducting on-site research, I decided to study the other side of the issue – the administrative and legal aspects. It soon emerged that the government’s communication was incomplete at best. Even though the issue emerged publicly in August 2013, I got hold of a document from the end of 2010 which makes it clear that the Minister of Regional and Local Government, Housing and Rural Development was requesting a legal opinion on Lüderitz’s name change. A document via which the president announced the name change in August 2013 clearly states that the change includes the current town of Lüderitz, thus evidencing that renaming of the town was at stake from the very beginning.
In the opinion of Clement Daniels, an attorney that represents those in Lüderitz who oppose the name change, it is only the town council who has the legal right to change the town’s name. This is corroborated by the legal opinion that the Ministry of Regional and Local Government obtained. According to both sources, it is important for the town council to consult the people of Lüderitz before a name change is implemented. Clearly, the Buchters are of the opinion that this has not happened.
When it comes to identifying the actors who have been pushing for the name change, Clement Daniels mentioned during our interview the former governor of the //Karas region Bernadus Swartbooi who, according to Daniels, wrote several letters urging the town council to effect the name change. Throughout my research, I encountered significant difficulties when trying to obtain a reaction from government officials, whether in Lüderitz or Windhoek. However, officials such as Swartbooi have openly voiced their support for the name change. One local leader who has repeatedly done so is the traditional chief of the Nama tribe Frederick who has appeared at a meeting with the people of Lüderitz, where he demonstrated his wish that the name be changed. When it comes to identifying the motivation of those who are driving the process to effect the name change, we are primarily faced with the openly declared version which stresses history and the Nama legacy of the region. On the other hand, the opponents of the name change that I interviewed stress the political nature of the situation and suggest potential economic gains. Clement Daniels, who serves on Lüderitz’s Heritage Committee, mentions that traditional communities have raised the demand that they be paid royalties by the companies that mine diamonds in the Lüderitz region. Renaming the town, according to this line of thought, would make it easier to claim that the mines that are located in their traditional area and appropriate royalties are to be paid. Let me, however, emphasize that this is only one of the versions circulated by the opponents of Lüderitz’s name change.
Despite the need of further investigative work on the nature of the various parties’ motivation, it can be claimed with relative certainty that the name change dispute surrounding Lüderitz is not an instance of ethnic conflict. Rather, administrative overreach, local autonomy, and lack of clear communication are at the center of the dispute. That does not mean, however, that the issue cannot be turned ethnic. Irresponsible leaders across the world have demonstrated their readiness to talk ethnicity in order to promote their interests.
***
Postkoloniální diskurs v Namibii – etnický mýtus vyvrácen
Nepřicestoval jsem do Namibie, abych studoval německý kolonialismus per se. Spíše naopak, hlavním cílem mého výzkumu je studium vlivu německých zdrojů kapitálu na namibijskou ekonomiku. Jinými slovy se snažím určit, jestli je německá rozvojová pomoc (kapitál poskytovaný německou vládou) efektivnější nežli německé investice (kapitál poskytovaný soukromými společnostmi). Existuje několik způsobů, jak se to dá měřit, od zjištění vlivu na namibijský HDP až po vzájemný obchod, atd. Brzo jsem nicméně zjistil, že bude nemožné ignorovat historii, která je s německo-namibijskými vztahy neoddělitelně spojena.
Namibie byla mezi lety 1884 a 1919 německou kolonií. Němci nejprve podepsali s místními náčelníky řadu ochranných smluv, brzy však požadovali více moci, což přirozeně vedlo ke konfliktům. Nejtragičtějším důkazem tohoto vývoje je genocida kmenů Herero a Namaqua, behěm které přišlo o život přes 100 000 Namibijců. Mnoho historiků vidí paralely mezi koncentračními tábory, které byly postaveny v Namibii a pozdějšími událostmi v Evropě. Záhy po mém příjezdu v Namibii jsem začal objevovat stopy německého kolonialismu. Ve Windhoeku jsem například nemohl najít sochu německého koloniálního vojáka. Nakonec se ukázalo, že ona socha byla nedávno přemístěna a na jejím místě nyní stojí nový národní monument. Není ovšem pochyb o tom, že na ono přesunutí existují různé názory. Allgemeine Zeitung, místní německý deník, pravidelně nabízí knihu, která čtenáře provází historií tohoto Reiterdenkmalu. Knihu jsem nečetl, je však zřejmé, že již její titulní strana se nesnaží zakrýt svůj nostalgický pohled na věc. Dlouho předtím, než jsem do země přijel, jsem četl o vlně měst a regionů, které byly přejmenovány a zbaveny původních německých jmen. Proč je tohle vše relevantní? Němečtí turisté a investice představují pro namibijskou ekonomiku významnou vzpruhu a není nepravděpodobné, že ona dynamika, která je myslím ilustrována výše zmíněnými příklady, může mít také hospodářšké důsledky.
Prominentní případ, který sleduji téměř dva roky se týká významného přístavu na atlantickém pobřeží – města Lüderitz. Jak už samotné jméno naznačuje, město bylo v roce 1883 založeno německým obchodníkem Adolfem Lüderitzem. V současné době existuje snaha dát městu nové jméno !Nami#Nus, což je název pocházející z jazyka kmene Nama. Nové jméno obsahuje tzv. click sounds, tedy ony mlaskavé zvuky, které mohou čeští čtenáři znát z dokumentárních filmů. Rozdíl v případě Lüderitzu je v tom, že místní obyvatelé se iniciativě za přejmenování postavili. To vyústilo v konflikt, který ještě možná skončí před soudem. Co je ovšem nejdůležitější, není třeba dlouho hledat, než člověk narazí na něco, čemu já říkám “narativ etnického konfliktu.” To je názor, že konfliktům, zejména v Africe, může člověk lépe porozumět, když vezme v potaz etnický původ. Podle radikální verze lze tvrdit, že etnicita sama o sobě je zdrojem a důvodem konfliktu. V případě Lüderitzu by tento narativ vypadal následovně: etničtí Němci (nebo běloši všeobecně) bojují za zachování současného názvu zatímco černí Namibijci, zejména ti z kmene Nama (!Nami#Nus je název pocházející z jazyka kmene Nama a tento kmen tradičně obývá region, ve kterém Lüderitz leží), požadují změnu. Akademici vyvracejí tento názor již nějakou dobu. Například John Mueller z Ohio State University ve svém klíčovém článku The Banality of “Ethnic War” (Banalita “etnické války”) ukázal, že názor, že lidé zabíjí jeden druhého jednoduše proto, že pocházejí z různých etnických skupin, nedává tak úplně smysl. Co je pravděpodobnější, a já tento názor sdílím, je, že lidé pociťují potřebu se zorganizovat a stratifikovat, aby tak bojovali za své politické a ekonomické zájmy. Etnicita je často nejpříhodnějším způsobem, jak onen “my proti nim” narativ podpořit. Zásadní spory jsou ovšem politického a ekonomického, nikoliv etnického rázu.
Rozhodl jsem se na případ Lüderitzu zaměřit, abych tak získal lepší porozumění situace a následků německého kolonialismu v Namibii. Varování: tento článek je cílen pro můj blog a nemá ambice akademické práce. Na takovém článku v současné době pracuji, a výsledek plánuji publikovat v časopise v USA. Zmíněný článek bude pečlivě následovat pravidla citace, reportování dat, atd. Ponechávám si ovšem právo na výsledky svého výzkumu, jakkoliv zkrácená může jejich prezentace v rámci tohoto článku být.
První krok byl učiněn namibijskou vládou. Prezident Hifikepunye Pohamba 8. sprna 2013 ohlásil, že přijal návrh regionální komise, a přejmenovává Lüderitz na !Nami#Nus. Navzdory následným pokusům vlády kontrolovat mediální odraz tohoto rozhodnutí se zdálo být evidentní, že šlo o snahu přejmenovat jak region, tak i samotné město. Vláda nicméně očividně nebyla připravena na poprask, který svým ohlášením způsobila. Obyvatelé Lüderitzu brzo po vyhlášení rozhodnutí zorganizovali opozici, nazývajíce se Buchters podle německého termínu Lüderitzbucht. Čelíce rozhodnému odporu, namibijská vláda zareagovala dvěma způsoby. Prezident a jeho kancelář začali nejdříve tvrdit, že změna jména se týkala pouze regionu a nikdy nemělo jít o město samotné. Za druhé začali členové vlády tvrdit, že je třeba země zbavit koloniálního odkazu.
Po tomto incidentu věc utichla až do února 2015, kdy vlna novinových článků ohlásila, že městská rada bude hlasovat o názvu města. Tato volba nicméně nikdy neproběhla, protože někteří členové rady schůzi bojkotovali. Já jsem se rozhodl strukturovat svůj výzkum následujícím způsobem. Za prvé mě zajímalo, jaký názor mají lidé v místě, abych tak zjistil více o narativu entického konfliktu. Za druhé jsem si vytkl za cíl zjistit, kdo za iniciativou přejmenování Lüderitzu stojí.
V dubnu 2015 jsem projel pouští Namib, abych do Lüderitzu dorazil krátce předtím, než poslední sluneční paprsky zmizí v hlubinách Atlantiku. Ve městě jsem potom v rámci polostrukturovaných interview mluvil s 52 místními obyvateli, přičemž svůj vzorek jsem stratifikoval na základě rasy, věku a pohlaví. Nejdříve jsem respondenty požádal o sebeidentifikaci na základě zmíněných kritérií a také jsem zjistil, jak dlouho v Lüderitzu žijí. Poté jsem se jich zeptal, zdali změnu jména podporují a proč. Následně přišel dotaz na motivaci těch, kteří zastávají názor opačný, abych tak zjistil, jak respondenti opačnou skupinu vnímají. Na závěr mě zajímal názor respondentů na vývoj v Lüderitzu a Namibii od nezávislosti, tedy v posledních 25 letech. Interview probíhala buďto v angličtině, oficiálním jazyku Namibie nebo afrikánštině, široce užívaném jazyku jižní Namibie.
Výsledky byly vypovídající. 81% respondentů si přálo zachovat současné jméno Lüderitz a tento výsledek se nezměnil ani poté, co jsem zahrnul faktor rasy. V takovém případě 78% nebílých (non-white) respondentů preferovalo současné jméno. 100% respondentů bílé pleti zastávalo stejný názor. 66% respondentů se domnívalo, že Lüderitz se od nezávislosti vyvíjí pozitivně. Nebílí respondent zastávali tento názor z 62.5% a 72.7% bílých účastníků průzkumu se domnívalo, že Lüderitz je na dobré cestě. Mezi těmi, kteří se domnívali, že Lüderitz se od nezávislosti vydal špatným směrem, pouze 23.5% byla ochotna podpořit změnu jména. Názor, zdali Namibie jako země byla na dobré či špatné cestě od získání nezávislosti, hrál při preferenci jména města zanedbatelnou roli. 81.8% bílých respondentů se domnívalo, že Namibie se vydala správným směrem, zatímco 82.5% nebílých dotázaných sdílelo tento názor. Mezi těmi, kdo se domnívali, že Namibie se vyvíjí pozitivně, 81% bylo pro zachování současného jména města. V oněch 12.5% případů, kdy respondenti vyslovili skepticismus ohledně vývoje Namibie, pouze 16.7% se domnívalo, že přejmenování města na !Nami#Nus je tím správným krokem.
Tyto výsledky spolu s otevřenými odpověďmi, které jsem během interview zaznamenal, mluvily jasně. Rasa nehraje u názoru na přejmenování města vědecky podchytitelnou roli. Přestože bílí respondenti chtěli zachovat současné jméno ve všech případech, rozhodující většina nebílých respondentů tento názor sdílela. Dále nebylo zjištěno žádné podchytitelné spojení mezi názory na vývoj města a země od získání nezávisloti a preferencemi ohledně jména města. Naopak, obyvatelé Lüderitzu se očividně domnívali, že jejich město, ale především země, byly na správné cestě bez ohledu na rasu, věk nebo pohlaví respondentů. Výsledky rozhovorů byly mimo jiné podrobeny regresivní analýze, ze které bylo zřejmé, že rasová příslušnost disponovala při prefernci jména města zhruba stejnou důležitostí jako pohlaví – tedy velmi malou. Doba rezidence v Lüderitzu měla podobně zanedbatelný vliv a zdálo se, že dokonce i respondenti, kteří žili ve městě tak krátkou dobu jako například 6 měsíců preferovali současné jméno.
Vyšlo najevo, že obyvatelé města nebyli spokojení s procesem přejmenování. Dotazovaní, se kterými jsem hovořil, nerozuměli, proč je nutné jméno měnit právě teď a vyslovili obavy z finančních následků, které by takové přejmenování mohlo mít. Na otázku, kdo jsou podporovatelé změny jména, účastníci rozhovorů odvětili, že si nejsou jistí, nicméně řada z nich zmínila, že změnu mohou požadovat lidé z kmene Nama. Abych se ujistil, že žádná důležitá charakteristika neunikne pozornosti, zaznamenal jsem pečlivě také kmenovou příslušnost respondentů. Na tomto místě se sluší říct, že můj vzorek byl příliš malý na to, abych mohl dosáhnout nezvratných závěrů. Bylo však patrné, že příslušnost k jednotlivým kmenům výsledky analýzy nijak zásadně neovlivnila. Oněch 19% respondentů, kteří preferovali změnu jména na !Nami#Nus, často zmiňovali historii jako důvod pro změnu jména. Podle jejich názoru je Namibie nezávislá země a přišel tak čas dát namibijským městům namibijská jména.
Po dokončení výzkumu v Lüderitzu jsem se zaměřil na druhou stránku věci – administrativní a právní aspekty. Brzy vyšlo najevo, že komunikace centrální vlády byla přinejmenším neúplná. Přestože o přejmenování Lüderitzu bylo poprvé veřejně slyšet v srpnu 2013, dostal se mi do rukou vládní dokument z konce roku 2010, ze kterého vychází najevo, že ministr regionální a místní samosprávy, bydlení a místního rozvoje si vyžádal právní názor na změnu jména města Lüderitz. Dokument, jehož prostřednictvím prezident Pohamba změnu jména v srpnu 2013 vyhlásil, jednoznačně potvrzuje, že o změnu jména samotného města šlo od samého začátku.
Podle názoru Clementa Danielse, právního zástupce těch v Lüderitzu, kteří si přejí zachovat současné jméno, může jméno města změnit pouze městská rada. Tento pohled potvrzuje i právní analýza ministerstva regionální a místní samosprávy. Podle obou zdrojů je důležité, aby městská rada konzultovala obyvatele města před tím, než dojde ke změně jména. The Buchters – obyvatelé města – se jednoznačně domnívají, že k tomuto nedošlo.
Co se týče identifikace činitelů, kteří se snaží o změnu města, Clement Daniels během našeho rozhovoru zmiňuje, že bývalý guvernér regionu //Karas Bernadus Swartbooi zaslal do Lüderitzu několik dopisů, ve kterých žádal městskou radu o změnu jména města. Během svého výzkumu jsem opakovaně narazil na neochotu komunikovat, ať už se strany místních činitelů či centrální vlády ve Windhoeku. Činitelé jako například Swartbooi nicméně vyjádřili svoje preference veřejně. Jedním z tradičních náčelníků, který tak učinil opakovaně, je tradiční vůdce kmene Nama Frederick, který se zúčastnil setkání v Lüderitzu, kde jasně vyslovil své přání změnit jméno města. Co se týče zjištění motivace těch, kteří podporují iniciativu za změnu jména, setkáváme se primárně s argumenty založenými na historii a odkazu kmene Nama. Oponenti změny jména, se kterými jsem vedl rozhovory, na druhou stranu kladou důraz na politický rozměr konfliktu a potenciální ekonomické zájmy. Clement Daniels, který mimo jiné působí v Heritage Committee (Komise dědictví) města Lüderitz, zmiňuje, že tradiční komunity vyslovily právo na podíl na zisku spojeném s těžbou diamantů v oblasti. Přejmenování jména města Lüderitz by podle této logiky podpořilo argument, že těžební společnosti operují v tradiční kmenové oblasti a sdílení zisku z těžby by tak bylo přirozeným krokem. Je ovšem třeba zmínit, že se jedná pouze o jednu z verzí cirkulovanou oponenty změny jména města.
Navzdory nutnosti další investigativení práce na zjištění motivace zúčastněných stran lze s rozhodností tvrdit, že konflikt, který v těchto měsících zaměstnává Lüderitz, není etnického charakteru. S větší pravděpodobností se setkáváme s přesahem administrativních pravomocí, otázkami místní samosprávy a nedostatkem jasné komunikace. To ovšem neznamená, že konflikt netřímá potenciál etnického sporu. Nezodpovědní politici na celé planetě již mnohokrát prokázali svoji připravenost mluvit o etnicitě, zvláště když taková rétorika slibovala politický zisk.