• Vladimir Chlouba

Omámeni Babišem

Jeden z posledních průzkumů veřejného mínění, který mne v nedávné době nepatřičně zaujal, informuje o relativně robustní důvěře značné části veřejnosti v dnes již takřka bývalého ministra financí Andreje Babiše. Nepatřičně především proto, že reflektuje dlouhodobý fenomén, který provází jak vzestup samotného pána Kosteleckých uzenin, tak i nálady a dispozice českého voličstva prakticky od poloviny devadesátých let, a pozorného studenta české politiky by tak neměl překvapit. Přesto je ochota významné části českého elektorátu stát přes kypící skandály za panem Babišem natolik obdivuhodná, ba dokonce fascinující, že si zaslouží krátkou analýzu.


Jak již bylo řečeno, současná otrlost leckterého voliče není nic, s čím by fenomén Andrej Babiš neměl zkušenost. Příznivci ministra financí podotknou, že pan Babiš na rozdíl od svých souputníků nemusí krást, neboť je již bohatý dost, a jeho motivace se tak zásadně liší od ostatních politiků (pan Babiš samozřejmě politikem není, byť byl po tři roky ministrem financí, účastnil se volebních kampaní a i jinak se politikům nápadně podobal). Lze také namítnout, že Andrej Babiš má ve srovnání s předchozími ministry financí výborné výsledky. Tak si to pojďme vzít popořádku.


První argument staví na tom, že jakási dvojitá motivace politika, tedy snaha nejenom prosadit svoje politické myšlenky, ale zároveň si i zajistit živobytí, je mimořádně toxická. V jádru tohoto argumentu je nepochybně zdravě skeptický odhad, že politik upřednostní motivaci materiální před motivací ideologickou, tedy že i člověk, který zaujímá určité politické postoje, se nejdříve postará o svůj blahobyt a pouze potom, jestli vůbec, bude prosazovat svoje ideje. Pokud ovšem přijmeme předpoklad, že lidé jsou silně motivováni sobeckým materiálním ziskem, o to naivněji potom působí závěr výše zmíněného argumentu – tedy že po dosažení určitého jmění onen předpoklad sobecké motivace zcela přestátá platit. Ba co víc, nejen že bohatý politik již nemusí krást, on najednou nalezne důvod pro opuštění svého komfortního života a vrhne se do politické vřavy s úmyslem konat dobro. Jinými slovy, robustní podpora Andreje Babiše vyžaduje jakési dvojí měřítko – jedno pro zištné politiky a druhé pro nezištného ministra financí. Tento argument vskutku stojí na vratkém předpokladu, že jakmile člověk vydělá pár miliard, jeho apetit a ambice jsou řádně ukojeny. Historie lidstva se všemi svými Nery, Alexandry Velikými, ale i Hitlery a Staliny svědčí o opaku.


Druhým argumentem pro nezlomnou podporu odcházejícího ministra financí je potom tvrzení, že Andrej Babiš je mimořádně úspěšným ministrem, důkazem čehož je údajně rozpočtový přebytek. Zde je ale třeba si uvědomit, že za pozitivním rozdílem mezi státními příjmy a výdaji stojí příznivá globální ekonomická situace a rostoucí německá ekonomika, která táhne proexportně orientované české hospodářství s sebou. Stačí se zeptat na ministerstvu financí, i tam předpokládali deficit a rozpočtový přebytek je příjemně překvapil. Namístě by spíše bylo se zlobit, že i v době hospodářské konjunktury ministr Babiš plánoval hospodařit s deficitem, když přebytek byl zjevně na dosah ruky.


Fenomén Babiš ale samozřejmě není na české politické scéně novinkou. Přinejmenším od dob Věcí Veřejných a Radka Johna hledá leckterý český volič svého spasitele, tedy někoho, kdo nebude sdílet onu zištnost, kterou jinak onen volič od politiků běžně očekává. Takový volič se odmítá snu o politikovi se svatozáří nad hlavou vzdát, a čím větší zklamání zažije, tím více se ve své snaze konečně najít svého spasitele zaryje.


Příhodnějším řešením by ale bylo akceptovat o něco cyničtější, nicméně přesnější interpretaci demokracie, kterou již koncem druhé světové války razil vídeňský filozof Karl Popper. Popper tvrdil, že klíčovou předností demokracie není její schopnost vynést do vedoucích rolí ty nejlepší z nás. Naopak, její výhodou je schopnost odstranit ty nejhorší relativně nenásilnou cestou – tedy prostřednictvím svobodných voleb. Domnívat se, že ti nejhorší se často do horních pater politiky dostanou, není nerozumné. Jiný vídeňský rodák Friechrich von Hayek správně odtušil, že právě ti, kteří se neštítí těch nejhorších metod, se mohou dostat daleko.


Nejsem si vědom lepší alternativy, než jsou tradiční politické strany. Ne proto, že jsou tradiční (část jejich tradice je skutečně tvořena řetězcem skandálů a zklamání), ale proto, že jsou skutečnými politickými stranami. Tedy organizacemi, které nestojí na jediném vůdci ani kultu osobnosti a jsou schopny se zregenerovat i po opakovaném neúspěchu, především proto, že v jejich jádru stále stojí politické ideje, které jediné jsou sto dát lidským společenstvím a snahám konkrétní směr.

16 views0 comments

Recent Posts

See All